Každý člověk má své pohybové zvyky.
Někdo sedí u počítače deset hodin denně, jiný sportuje jednostranně: běhá, posiluje jen vršek těla, nebo zvedá děti vždy stejnou rukou. Na první pohled nic zvláštního.
Ale právě v těchto drobných opakováních se rodí nerovnováha, která se postupně zapisuje do svalů i do pohybových vzorců.
Nejdřív jen cítíme, že jsme ztuhlí nebo unavení.
Později se přidá bolest, omezení pohybu nebo změna držení těla. Tělo se přizpůsobuje a to je přesně chvíle, kdy vzniká svalová dysbalance.
Co to vlastně znamená
V ideálním případě se svaly střídají ve spolupráci. Když jeden zabere, druhý povolí. Jenže když se ten systém rozhodí, nastává problém.
Některé svaly přebírají víc práce, než by měly: zkracují se, tuhnou a ztrácí pružnost. Jiné se naopak „odpojí“ a postupně slábnou.
Tělo to nechce vzdát, a tak si pomáhá kompenzací.
Výsledek? Nerovnoměrné napětí, které se dříve nebo později projeví, nejčastěji bolestí.
Ramena se pomalu sunou dopředu, hlava se posune nad klíční kosti, pánev se vyklene. Nejsou to velké změny, ale dohromady mění celou mechaniku pohybu.
Fyziologické pozadí
Svaly nikdy nepracují samy.
Všechno, co uděláme: krok, otočení, předklon je výsledkem spolupráce celých svalových řetězců. Jakmile jeden článek v řetězci selže, ostatní se ho snaží zastoupit. Krátkodobě to pomůže, ale z dlouhodobého pohledu jde o past: přetížení se přesune jinam.
Typickým příkladem je oblast kyčlí. Zkrácené ohybače táhnou pánev dopředu, bedra se prohnou a hluboké břišní svaly ztratí oporu. Tělo se pořád pohybuje, ale za cenu většího úsilí.
Fyzioterapeuti to popisují jako „kompenzační kaskádu“ – jeden sval oslabí, druhý přetíží, třetí se zablokuje.
Vědecké práce (např. Janda, 2004; Page, 2010) popisují tento jev jako reflexní řetězení.
Tělo reaguje chytře – jenže každá taková kompenzace má svou daň.
Kde se bere svalová dysbalance
Nejčastější příčina?
Sedavý styl života.
Hodiny v autě, u stolu, u telefonu.
Přední strana těla se zkracuje, zadní ochabuje, střed těla ztrácí stabilitu.
Na druhém místě je jednostranné zatížení – typické pro některé sporty i profese.
Když k tomu přidáme nedostatek pohybu, stres a minimum regenerace, máme zaděláno na problém. Mimochodem, ve fyzioterapeutických ambulancích to vidíme pořád: mladí, zdraví lidé, kteří necvičí špatně, jen pořád stejně.
Jak častá svalová dysbalance je
Podle výzkumů jde o velmi rozšířený jev:
- Studie Kendall et al. (2017) odhaduje, že až 80% dospělých má alespoň jednu formu svalové nerovnováhy.
- Výzkum Masarykovy univerzity (2020) zjistil, že více než 70% kancelářských pracovníků trpí zkrácením prsních svalů a oslabeným středem těla.
- U sportovců je výskyt ještě vyšší – např. studie Sports (MDPI, 2023) popsala 27,9% rozdíl mezi ramenem dominantní a nedominantní ruky u badmintonistek.
- Systematický přehled z roku 2021 uvádí, že svalová dysbalance zvyšuje riziko úrazu o 40–60%, hlavně u ramen a kolen.
Zjednodušeně řečeno, téměř každý kdo se hýbe méně, než by měl, má nějakou formu nerovnováhy.
Jaké má důsledky svalová dysbalance
Zpočátku jde o pocit napětí nebo únavy, později přichází bolest.
Přetížené svaly pracují i v klidu, zatímco oslabené nereagují, když by měly.
Klouby se přetěžují, šlachy ztrácí pružnost a celý systém se postupně rozlaďuje.
Dlouhodobé následky:
- bolest zad, šíje, ramen,
- porucha držení těla,
- omezení pohyblivosti,
- potíže s dýcháním (zkrácené prsní svaly brání rozšíření hrudníku),
- u sportovců častější zranění.
A z estetického pohledu? Tělo s kulatými zády, předsunutou hlavou a plochými hýžděmi působí unaveně a nevyváženě.
Jak se diagnostikuje svalová dysbalance
Fyzioterapeut sleduje postoj, chůzi, držení hlavy i pánve. Používá jednoduché testy síly, flexibility a koordinace. Někdy pomáhá i elektromyografie (EMG), která měří aktivitu svalů, nebo posturografie pro analýzu rozložení tlaku při stoji.
Diagnóza ale často vzniká už při obyčejném rozhovoru a pohledu na postoj.
Co pomáhá
Cíl terapie je jediný – vrátit tělu rovnováhu. Nejde o to cvičit víc, ale cvičit jinak.
- Uvolnit přetížené svaly.
Strečink, měkké techniky, masáž nebo teplo pomohou snížit napětí. - Aktivovat oslabené.
Zaměřit se na hluboký stabilizační systém, hýždě a lopatkové svaly. - Naučit se znovu hýbat přirozeně.
Metody DNS, SM systém nebo pilates obnovují zapojení svalových řetězců.
Podle výzkumu (Kolář, 2019) se první výsledky objevují zhruba po osmi týdnech pravidelného cvičení.
Prevence
- měňte polohu při práci,
- každé dvě hodiny se krátce projděte nebo protáhněte,
- vědomě se narovnávejte a dýchejte do žeber,
- cvičte vyváženě a nezanedbávejte zadní stranu těla,
- dopřejte si regeneraci.
Malé návyky mají velký efekt.
Co říkají čísla z praxe
- 9 z 10 pacientů přichází do fyzioterapie s určitou formou dysbalance.
- Lidé, kteří sedí víc než 6 hodin denně, mají 2,4× vyšší riziko bolesti zad.
- Pravidelné kompenzační cvičení 3–4× týdně snižuje bolestivost až o 55% během tří měsíců.
- Sportovci, kteří přidali stabilizační trénink, hlásí o 37% méně zranění (Clin Sports Med, 2012).
Svalová dysbalance sama o sobě není nemoc, ale varovný signál.
Říká, že tělo už delší dobu pracuje v nepřirozeném režimu. Čím dřív to člověk rozpozná, tím snáz se dá napravit.
Vyvážené svaly znamenají nejen lepší pohyb, ale i větší sílu, lepší dech a v neposlední řadě i vzhled. Rovnováha je základ a v těle to platí doslova.
Doporučené zdroje
- Vladimír Janda – Základy klinické kineziologie, Karolinum, Praha 2004
- Peter Page – Muscle Imbalance and Low Back Pain, J Orthop Sports Phys Ther, 2010
- Florence P. Kendall – Muscles: Testing and Function, 2017
- J. Hides – Core Stability in Rehabilitation, Phys Ther Rev, 2019
- FSPS MU Brno – Posturální změny u sedavých zaměstnání, 2020
- Kate Bennell – Overuse Injuries and Muscle Imbalance, Clin Sports Med, 2012
- Pavel Kolář – Stabilita a mobilita v praxi, 2019
